Mělo to být táboření putovní, ale po prvním ročníku jsme ze Zelené hory doputovali akorát do Hrozňatova a tam – bez ohledu na teplotu – už osmým rokem zamrzli. Není divu – tam i odtamtud jezdí autobus a ze stanu do hospody se dá chodit málem v pantoflích. Tak kam bychom se plahočili?
„Ahóóój!“ V pátečním podvečeru se v hospodě Na hřišti zdravím s už dorazivšími kamarády, předávám do úschovy něco dobrého na uvítanou a odcházím za hřiště vztyčit obydlí. Cestou se dost marně snažím vyhnout blátu, vzápětí zakopávám o čerstvou krtinu a místo v závěji končím nosem v louži. Letošní způsob zimy zdá se – a nejen mně – býti poněkud podivným.
Ráno sice není zima, ale ve spacáku je protivný, vlezlý, vlhký chlad. Vylézám a venku je ještě hůř. Takže ne že je ve spacáku, on je i ve spacáku. Hmmm ... když už jsem venku, jdu do hospody na polívku.
Uvnitř vidím, že vůbec nejsem originální a leckoho totéž napadlo už přede mnou. Před půl desátou konečně necháváme hospodského vydechnout a po kousku zdejší Velké křížové cesty se vydáváme k loretě. Jak se Honza už večer pochlubil, ani v důchodu nezahálí a domluvil nám její mimořádnou zimní prohlídku. A protože opravdu nezahálel, domluvil ještě jednu prohlídku ve skanzenu v Doubravě. Ale popořádku.
Před loretou se potkáváme s netábořícími kamarády a hlavně s paní Kovaříkovou, která pro nás loretu nejen otevřela, ale hlavně k viděnému podala zasvěcený výklad. Ani se tomu nechce věřit, ale hodinka je pryč, loučíme se a jdeme dál. S malou odbočkou k božímu hrobu, poslednímu zastavení křížové cesty, docházíme lesem a loukami po bývalé signálce na rozcestí nad Mýtinou. Výklad na loretě nás trošku zdržel, korigujeme plány a abychom stihli v půl druhé prohlídku v Doubravě, rozhodujeme se vynechat pramen na Kyseleckém hamru a jít jen na Železnou hůrku. Minerálek je, ale vidět ještě kouřící sopku … Teď kecám, ale jen trošku.
V Doubravě je na co koukat jak zvenčí, tak i uvnitř, kde je národopisná expozice včetně fůry zemědělského nářadí. Mnohé z něj ještě pamatuju v provozu na hospodářstvích ve východních Čechách. Kruci, to už jsem vážně tak starej? Přitom moc nescházelo a jen shoda náhod uchránila Doubravu, která se na čas ocitla v hraničním pásmu, před likvidací.
Po prohlídce se nějak rozprcháváme a nás devět zbylých se vydává prozkoumat cestu, po které ještě nikdo z nás nešel a kterou některé mapy uvádějí, jiné neuvádějí a ještě jiné uvádějí napůl s tím, že někde v lese mezi Doubravou a Kozly končí. Nekončí! Došli jsme po ní pohodlně až do Kozlů a tak jediná vada na kráse byla zavřená hospoda v Kozlech. Ale za to cesta fakt nemohla a my jsme s tím víceméně počítali. Hlavně že o hodinku později nebyla zavřená ta naše v Hrozńatově.
V neděli ráno je ve spacáčku příjemné teplo a zvenčí sem doléhá škrábání a nadávky. Opatrně vylézám a dobře dělám - těm neopatrným žuchla studená bílá sprška rovnou za krk. Těžko říct co to je, nejspíš asi zmrzlý déšť se sněhem. Takže bílého táboření jsme se přece jenom i letos dočkali!
Balíme, platíme, loučíme se. My, táborníci, se určitě zase někde potkáme a jestli se nic neblahého nepřihodí, hrozňatovští fotbalisté nám zachovají přízeň a manželé Lýskovi s námi neztratí trpělivost, mohli bychom se tu sejít zase za rok.
A ještě trocha nezbytné statistiky: 13 vztyčených stanů, 21 táborníků (přibližně, oni se furt hemžili), 5 čučků (netábořili, ale alespoň se přišli se podívat) a nezjištěný počet Ašáků, kteří v rámci svého výletu přišli na pivo a na čumendu a s nimiž jsme se, bohužel, zcela minuli.