Před Vánocemi se Pošta – stejně jako před měsícem – usilovně a marně snaží šichtami navíc něco zachránit. Naštěstí i vedení před polednem naznává zbytečnost tohoto počínání, beru bágl a padám na vlak.
Vyskakuju v Kynžvartu na nádraží a šlapu do města. Počasí má k předvánoční idylce daleko, je pod mrakem, krajina holá, bez sněhu. Zimní fotky z toho dneska nebudou, pár pozdně podzimních se ale daří.
Ve městě vzdávám původní plán, to bych nestíhal, a místo do kopců šlapu po silnici táhnoucí se pod svahy Slavkovského lesa. U bývalého Lískovce dvakrát podcházím trať a u hájenky se přece jen objevuje první sníh.
S přibývající výškou přibývá i sněhu. Nikde nikdo, užívám si ten božský klid. Ne dlouho, kousek od krále smrků potkávám první lidi a nahoře u něj je už docela rušno. Jsou tu většinou lidi z Mariánek, pár přespolních z Kynžvartu a já přespřehradní z Chebu. Snažím se objevit Chebáky - nejsou. Nejspíš si užívají adventní pohody v Kauflandu.
Pár minut po druhé si bere slovo Milena Kafková, vítá přítomné, vzpomene na bohužel už nepřítomné a jde se na koledy. Letos chybí flétna, chybí housle, chybí lidi, ale nás pár zbývajících dělá vše pro to, aby to – alespoň na hlasitosti – nebylo znát. Zpíváme rádi, zpíváme blbě, ale nám to nevadí. A komu to vadí, nemusí sem chodit. … Aha, proto je nás tu tak málo!
Konečně koledy i dech docházejí a začínáme se trousit domů. Nebo na vlak. Přidávám se k partě místních a docházím s nimi až k prvním barákům Mariánek. Městem se mi nechce, courám ještě chvíli lesem a od Monty pozoruju skrz potrhané mraky západ sluníčka. Ještě pořád od nás utíká, ale už mu taky dochází dech. A za pět dní se konečně začne zase vracet.
