Na stále populární Plánskou nás letos z Unionu vyráží šest. I když má pořád v názvu „padesátka“, z propozic je jasné, že pořadatelé jsou měkký jak myší bříška a nejdelší trasu mají s bídou poloviční. Při předstartovní poradě u dortíků se ukazuje, že i my jsme měkký jak myší – co ještě mají myši měkkýho? – a volíme dětskou dvanáctku. Trasu, ne pivo. Ono to s cestou z a na nádraží vydá ještě pět navíc.
Od startu na koupališti scházíme do města, a to jen proto, abychom se z něj vzápětí zase vymotali a po červené zamířili k Brodu. Tady červenou opouštíme, uhýbáme vlevo kolem kostela a solidním stoupáním loukami a lesem docházíme k Týnci.
Před pokračováním po silnici Planá – Černošín, po které skoro nic nejezdí, popis trasy důrazně varuje a žene nás dál přes louku. Posloucháme a podmáčenou loukou šlapeme ke vsi. Mameluci! Těch 200 metrů po silnici bychom dali a nemuseli jsme být po kolena urousaní!
V Týnci na chvilku zastavujeme a přes mělké údolíčko koukáme na zdaleka viditelný kostel sv. Václava ve Starém Sedlišti. Koukali jsme na něj takhle už víckrát a nikdy se k němu nedostali. Přitom dnes stačilo projít Brodem a za vsí se dát po cestě souběžné s tou naší. Tak třeba příště.
Po otevřených pláních a vedení modrou značkou docházíme od Týnce k rozhledně na Bohušově vrchu. Je tu pár známých a ženský nutně musí na rozhlednu, protože z ní uvidí totéž co před chvílí ze silnice, akorát se při tom víc bojí.
Od rozhledny už se kutálíme rovnou do města a dál až do cíle. Nečekaně se tu potkáváme s Janou a s Wernerem, fasujeme diplomy a kromě turistické veteše se nám u jednoho stánku daří ukořistit termoplecháčky. Vypadají dobře, už jen kvůli nim se sem vyplatilo zajet!
Postupně se couráme k nádraží. Wernera prý bolí koleno, takže jdou s Janou napřed, aby ten lán světa ušel a neujelo jim to. Houby! Nedohnali jsme je a těsně před odjezdem se vykulili z nedaleké hospody.
