„Nejedem!“ staví to Alena rezolutně, „to bychom ráno musely brzo vstávat!“
„A kdybyste třeba šly dřív spát?“
„A blbý je, že si tam ani nemůžeme dát kafe!“
„??? … Copak vám ho hradní pán už někdy neudělal?“
Je to marný. Když už to vidím celé hnědé, volá Jiřka. Jede. Tak už to vidím světle hnědé. A ještě se k nám mají připojit sokolovští Jana s Jardou – dnes jsme na Doupově udělali účast my jim, zítra na Hartenbergu oni nám. Je to jak v té RVHP – musíme si pomáhat, aby ta bída byla snesitelnější.
Chvilku před osmou se všichni scházíme před školou ve Hřebenech a když se dostaví i hradní pán, jdeme bez dlouhých řečí spát makat. Momentálně je největším hitem úklid kolem hradu a zprovoznění okružní cesty. Fasujeme lopaty, kolečka a hrabičky, aby se nakonec ukázalo, že na trhání plevele jsou stejně nejlepší ruce.
Jana s Jiřkou se pouštějí do čištění svahu pod bývalou přístupovou cestou, Jarda se zmocňuje kolečka a začíná kousek dál odvážet už pohrabané listí a já se všude motám, fotím a vyzobávám drobné nedodělky – tu starou kupku listí, tam hromádku větví, rychle ženským odvézt vytrhaný plevel, pak odkutálet šutr, odvézt vyhrabané cihly …
Blíží se poledne a už dávno předtím zjišťujeme, že ten vypletý svážek dneska nezarovnáme – je to trocha hlíny a spousta stavební suti. Tak s tím bude ještě spousta práce – a nejen pro nás.
Pan Loos vyhrožuje na jednu s obědem, Jana s Jardou se toho evidentně lekají a prchají. Ale on špatně nevaří … Nevadí, alespoň máme s Jiřkou každý dvojitou porci. K jídlu, no – a pak i k zaplacení … Po obědě už necháváme hradního pána vydechnout a protože nám nechal hrad otevřený, jdeme ještě chvilku máknout.
Rozrejpávat ten dopoledne vyčištěný svah už nemá smysl, bereme si proto s Jiřinou lopatu a pár (=2) kyblíků a jdeme do hradního sklepení vyklidit tu kupičku suti. Tu kupičku vyklízíme půldruhé hodiny a dopadlo to jako s tím svahem – zase tam trochu zbylo. No jo, nejsou lidi!
Před čtvrtou balíme, poklízíme nářadí a obíhačkou přes někdejší zámecké zahrady hrad opouštíme. Zadem je to jednak blíž na nádraží, druhak jsme zaprášení jak mlynáři a než vlezeme do vlaku, musíme vlézt do potoka.
Courák od Kraslic má sice chvilku zpoždění, ale z toho se nestřílí, v Sokolově máme na přestup času dost. Do Chebu už to jede na čas a před půl šestou jsme v Chebu. Jiřka jde ještě na pivo (zasloužené) a snaží se mě zlákat:
„Nejdu!“ stavím to rezolutně, „musím ráno brzo vstávat!“
