Počasí i naše účast se po nedávném novokostelním vzepětí vracejí do normálu (= nic moc). Jenže ouha! V Luhu je sice pořád počasí pod psa, výstupiště (co jiného, když tady vystupujeme?) ale zaplňuje docela slušný dav především Němců. Pepa Ticha se s propagací snažil!
A snaží se i teď – vysvětlit, kudy že to půjdeme. Po chvíli se daří a lidský had se od nádraží začíná plazit mezi domky. Po zastávce u dalšího rozcestníku mizíme v lese a po červené a současně trase Krušnohorské hřebenovky za chvíli docházíme ke Skalné.
Srocujeme se u dřevěného altánu a Pepa nám líčí jeho historii – když se připravovala Hřebenovka, zeptal se v nedalekém stavení, jestli by tu nešlo postavit odpočívadlo pro procházející turisty. Prý šlo. A šlo to. Jak je vidět, i v téhle zemi občas – když se chce – něco jde.
My taky jdeme, i když nechceme. Ve Skalné se lidský proud vsakuje do hospod, krámků a hradních i zámeckých budov. S Ivou a Tauchmanovými nám přijde líto se někam vsakovat, když jsme se tu sešli tak pěkně rozešlí, a pokračujeme k Soosu.
Za Zelenou nás dohání solidní ceďák, naštěstí je rychlejší, takže nás za chvilku předhání a je zase dobře. Na Soosu si v protisměru procházíme naučnou stezku – moc lidí tu není, máme čas kochat se a fotit. V Drahově se u nádraží scházíme s dalšími Chebáky. Do slibované cílové hospody, přeplněné ve Skalné posilněnými a všude halasícími Němci, nás to věru netáhne, chytáme proto vlak a fous před druhou jsme v Chebu.