„Ahoj, nepojedete teď někdy na Hartenberg?“ dotazuje se v neděli navečer Jana ze Sokolova.
Jsem já to vrták! „No, právě jsme odtamtud přijeli.“ přiznávám se. „Já si vzpomněl v pátek večer a říkal si, že už určitě na víkend program máte.“ Kruci, a to jsme tentokrát byli jen tři. Škoda té pracovní síly ...!
Díky pokročilejší roční době a přetrvávajícímu letnímu času se ani sluníčku nechce nějak přehnaně brzo vstávat. Taky si v neděli přispáváme, na nádraží se scházíme až v půl osmé a ke hradu se od vlaku došouráváme chvilku po deváté. Tak honem se pozdravit s hradním pánem a jdeme něco dělat!
Drobně prší, Alena s Vlastou proto fasujou košťátka, lopatu, kbelík a úklid vnitřku hradu. A kdyby přestalo, můžou poklízet venku na přístupové cestě. Já s panem Loosem prolézáme hradem na druhou stranu, kde v létě dozdili starou baštu a teď k ní ze svahu kopou archeologickou sondu. Tak prý mám kopat a kopat a ideálně se zastavit až u zdi. No, tak růžově to dneska nevidím, ale kousek s tím snad popojedu.
Ještě jsem se tu ani pořádně neuhnízdil a už mi řve mobil. Alena – prý jsem očekáván na bráně. Úplně na bráně to nebylo, jen u vlezu do hradu. Nevím, jak to dělají, ale ani ne za hodinu dokázaly zahodit košťata a ukecat pana Loose na kafe. No takhle ten hrad do zimy nedostaví! U kafe krafáme o všem možném a z pana Loose během řeči vypadává, že dokončení plánuje až na rok 2174. No tak to mohl bejt ještě štrůdl!
Pro změnu se ozývá mobil panu Loosovi, prý mu kdesi od Nejdku vezou věžní hodiny. A jestli bych jim s nimi nepomohl? Jo, rád!
Hodiny přivážejí kolem poledního. No tak hodiny – hodinový stroj chybí, ciferník chybí, ručičky chybí – tak co to tu vlastně máme? Hřídel, nějaké převody, kladívka a hlavně dvě litinové polokoule. Na malé odbíjejí čtvrti, na té velké celé. Všechno to na škole vynášíme do patra, hlavně s tou velkou potvorou máme i ve dvou co dělat. A to je jen litina, původní bronzové prý za Velké války, které se až po dvou desetiletích začalo říkat 1. světová, skončily přetavené na děla. A pak už se to vrátit do původního stavu nějak nepodařilo.
Konečně máme to, co přišlo, natahané a jakž takž sestavené a pan Loos nedá jinak, než že nám zajede pro oběd. Jdu ženský nahnat do školy.
Samozřejmě remcají, prý jsem to měl rezolutně odmítnout. Jenže já rezolutně odmítám odmítat jídlo, zvlášť když ho nemusím sám vařit. Konec konců, nemusí to jíst, můžou se jen dívat … Nakonec se přemohly a po kebabech se jen zaprášilo.
Po obídku se moc dělat nechce. Přestalo pršet a z původně pošmourného se klube krásný podzimní den. Pomalu se couráme zpátky na hrad a ještě chvíli se pokoušíme něco dělat. Končíme v půl čtvrté, poklízíme nářadí, rozžehnáváme se s hradním pánem a protože na vlak máme ještě dost času, pomalu se couráme po cestě k bývalému pivovaru a údolím Dolinského potoka k nádraží.
„No, já jsem dneska mohla,“ vzkazuje Jana. „Ale nevadí, tak na jaře už na nás nezapomeň!“
Dobrá. Když nezapomenu, že je jaro …..
