Mezi Štítarským vrchem a bývalým Újezdem se na hranici nachází historický hraniční kámen z roku 1740, tedy z roku, v němž se vlády nad Rakouskem ujala Marie Terezie. Mockrát jsem se motal poblíž a nikdy k němu nedošel. Nadešel čas to změnit.
V Chebu ještě jakž takž dobrý, v Aši už leje. Ani se lidem nedivím, že na Redlicha nejeli.
Ještě za tmy se z Aše vydávám po bývalé signálce nebo spíš po tom, co z ní zbylo. Používají ji jako obslužnou komunikaci k nějaké stavbě, takže všude bezedné bahno nebo uklouzaný led. Bezva!
Za silnicí do Němec se cesta ztrácí, zapínám gépéesku a chci vědět kde jsem. Hned ji zase vypínám. To vím taky …! Nakonec se ale umoudřuje, takže s pomocí boží, vlády USA a logického úsudku se cestu daří najít.
Po chvíli klouzání a místy raději obcházení lesem docházím na silnici Aš – Neuhausen a po ní i do téhle ke hranici přilíplé německé obce.
Funí a od Kornbergu se žene nějaká slota. Daří se mi ji přečkat v lese a za ním u někdejší silnice z Aše do Selbu objevuju starý milník. Milé překvápko.
Znovu zapínám gépéesku. A pozor na to, co povíš, v téhle zemi totiž žije nejkulturnější národ Evropy! Který během čtvrtstoletí dokázal rozpoutat dvě světové války. Za sebe dávám přednost barbarskému zvyku vycházet se sousedy v dobrém.
Vede celkem spolehlivě a za chvilku jsem na čáře. Co si pamatuju, měl by ten kámen být v lomení hranice – a už ho vidím, to je on, cestou k němu o něco zakopávám a – a do prdele, to není on! Trochu zmateně se rozhlížím, vracím se – a on je to ten mrňous, o kterýho jsem se před chvílí málem přerazil!
Fotím, svačím, ještě chvíli pokračuju po čáře a pak přes bývalý Újezd a kolem někdejší roty PS docházím do Štítar. Za vsí, nebo spíš za tím, co z ní zbylo, se dostavuje počasový hnus a do Krásné docházím jako vodník. Asi tu mají sraz, protože od Aše se blíží druhý. Pavel! Asi mu to nestačilo, protože místo do cíle chce mermomocí na výlet. Kdo chce kam …
Zalézám do cíle v Sokolovně, vyřizuju náležitosti a tlachám s Ašákama. Vycházel jsem brzo, lidi se teprve začínají trousit do cíle a skoro nikomu se nic delšího jít nechtělo. Objevuje se Iva, prý šla taky jen nejkratší trasu přes Benešův palouček a i tak je ráda, že je v cíli a celá.
Zrovna se bavíme o Pavlovi a protože o kom se mluvívá, nedaleko bývá, stojí mezi dveřmi. „Copak, liják byl silnější než touha po výletě?“ Děláme mu u stolu místo a ty drby o něm si dopovíme jindy.
Hospoda se chvilku po poledni plní, jdeme. Na nádraží si konečně za světla všímám, že stará nádražní budova už šla k zemi a funguje v podstatě už jen perón. Snad se tu nového nádraží brzy dočkají.
My na to jedeme čekat domů.
foto: Ivana Böhmová a Vít Lodr