V každých velehorách, horách, Brdech i brdcích bydlí nějaký obr. V Himálaji Yeti, v Krkonoších Krakonoš, v Brdech obr Brd (zde vždy, opakuji a zdůrazňuji: VŽDY! používáme ZNĚLOU podobu jména), tak proč by na Doupově nemohl bydlet obr Doupovec?
Z Chebu nás jede pět (to úplně stačí, zbytek má v Aši za úkol zjistit, koho že ta Metazácká stezka zdraví) a v Klášterci na nádraží čeká Láďa Zoubek. „A … není to trochu málo, Antone Pavloviči?“ Nevadí, hned si Láďu odchytávám a ptám se, jestli půjdeme za Doupovcem. Říká, že žádný Doupovec není a že je to pěkná blbost. Což je pěkná blbost.
Za Kláštercem uhýbáme před mostem k řece a ejhle, vzápětí se objevuje obří pavučina, mezi stromy povlávají nějaké chiméry a když se jim chci vyhnout, málem se srazím s letící čarodějnicí. Už to začíná – a pak že neexistuje!
Za řekou se ze Suchého Dolu škrábeme do šíleného kopce a když už si myslíme, že nikdy neskončí, jsme na Rašovických skalách. Krásný výhled a pár už dost odkvetlých konikleců. Trošku zklamání, ale na Mravenčáku prý budou. Hmmm … a co ten Doupovec?!
Kousek scházíme a dlouho pak šlapeme po hranici vojenského újezdu a … cenzurováno … Paráda! Divočina! Nikde nikdo, ani PET flašky, ani plechovky, jen krásné výhledy, strmé svahy a v nich skoro neviditelné ŘOPíky prvorepublikového opevnění. Nadhazuju, že kdybych o tom rozhodoval já, stavěl bych je blíž k nádraží a určitě někde u hospody. „Hmmm,“ zamyslí se Láďa, „to by asi na Hitlera neplatilo!“ „Jo,“ rozvíjí někdo teorii, „ale vojákům by se to líbilo. Našim i těm jeho.“ „Jasně,“ dotahuju to do konce, „a až by šli z putyky, mohli tomu čalouníkovi dát na budku a místo do pole by se šlo domů.“ Škoda, že ne vždycky všechno vyjde. Ale na té Ukrajině by to za pokus stálo.
Po zasloužené pauzičce na louce s výhledem na Krušné hory po chvíli docházíme ke hradu Egerberg. Zdaleka už není kompletní a co je to pořád šutrů! Tohle sem nemohli natahat lidi, určitě jim pomáhal. Zítra máme jet makat na Hartenberg, kdybych se s ním domluvil, třeba by přišel pomoct i tam. On takový obr moc nepotřebuje – cisternu piva, vagón řízků ….
Už po červené scházíme od Egerbergu pod Mravenčák a šíleným prďákem se na ten kopec škrábeme. Ale co by člověk neudělal, nahoře přece čekají ty rozkvetlé koniklece! Uffff! Tak ne – odkvetlé koniklece. Ale panoramata jsou tu úžasný – na obzoru Krušné hory, pod nimi údolí Ohře a všude spousta špičatých kopců a skoro na každém hrad. Nebo spíš zřícenina. Tady všude seděl! No, ….. asi ho na ten Hartenberg zvát nebudeme.
Od Mravenčáku už se celkem svižně kutálíme dolů k řece a hned za mostem sedáme v útulné hospůdce Loděnice. Sedí se tu dobře, ale k nádraží je to ještě lán světa. Jdeme! Cestou obdivujeme pomalu rozkvétající zámecký park i upravené nábřeží.
Na dohled od nádraží nás Láďa táhne do cukrárny. No táhne – mě by utáhl i na vařený nudli a s kamarády neuspěl, kafe prý nemusejí, zajdou na pivo. To my si na dobrý kafe zajdem. A k němu skvělý dortíky. Pravda, taky za skvělou cenu. Ale jednou za čas …
Kamarády nacházíme na nádraží. Bez piva a cucají kafe z kelímku.
I když jsme dneska Doupovce neviděli, určitě tam někde byl. Zalezlej. Není divu – po staletí tu s lidmi vycházel v klidu a míru, stejně jako skřítkové ve skálách nad Dubinou. Jenže pak se něco zvrtlo a kravál mu tu začaly dělat snad všechny armády Varšavské smlouvy. Pak čas – poněkud nedůsledně – oponou trhnul a dnes mu sem jezdí dělat kravál tytéž armády NATO. Ale třeba zase jednou na Doupově zavládne klid a mír a on vyleze. A třeba se i ti skřítkové nad Dubinu vrátí.
Už aby to bylo ...