„Bude vedro!“
„Bude pršet!“
„Je to brzo!“
„Je to daleko!“
Takové a ještě horší argumenty zaznívaly jako výmluvy důvody, proč turisti zase na tu turistiku nemůžou. A přitom by tak rádi!
Nakonec se nás sešlo šest a ještě než jsme se v tom vlaku pořádně usadili, už abychom zase vystupovali.
Pohled od žandovského nádraží moc optimismu nevyvolává – Slavkáč se halí v mracích, dost možná sprchne. Za hlavní silnicí hladíme u kapličky smírčí kříž a chvilku nato už před Úbočím prolézáme židovský hřbitov. Pak si ještě připomínáme zaniklý hrad Boršengrýn, zničený roku 1452 chebskými.
Protože na nás tu už k ničení nic nezbylo a nemusíme se jím tudíž zdržovat, pokračujeme cestou a pak už necestou k Černému rybníku. U něj necesta opět přechází v cestu a za chvilku se mezi stromy objevují hrázděné stavby Manského dvora. O původně strážním místě a později poplužním dvoře pochází první zmínka z roku 1242, za 1. republiky zpustlou usedlost koupil a zvelebil pražský architekt Milan Babuška. Asi dobře, protože po záboru Sudet r. 1938 se zalíbila Konrádu Henleinovi. Po válce a následné čtyřicetileté péči státních statků přešla usedlost po r. 1989 opět do vlastnictví rodiny Babuškových.
Jako otroci šlapeme po silnici do Milíkova. Jo, chtěli jsme si to zkrátit a ještě se té silnici částečně vyhnout, jenže stará polňačka existuje už jen na mapě a z pastviny na nás mávají kravské ocasy. Kravské by možná tak moc nevadily, ale kdyby některej z těch ocasů pokračoval bejkem … Za brblání to obcházíme.
Za ještě většího nacházíme v Milíkově zavřenou hospodu. A za úplně největšího se pak nad tou zavřenou hospodou škrábeme do šílenýho kopce k Těšovský myslivně. Ale ty panoramata!
Po vydejchávací, kochací, svačinový a bůhvíjaký ještě pauze se překulujeme na druhou stranu hřebene a lesem scházíme k Těšovskému ringvalu. Vždyť kvůli němu se sem takovou dálku (a výšku) plahočíme! A už ho vidíme! Ta pověst nelhala – opravdu tu nic není! Jen v lesem porostlém svahu nad potokem kulatá bábovka asi 16 metrů v průměru obkroužená hlubokým korýtkem. Pořádný archeologický průzkum tu zatím neproběhl, takže co a kdy se tu nacházelo nikdo pořádně neví. Ale o to větší prostor se tu otevírá naší fantazii – zemní val, kruhový vodní příkop, dřevěná palisáda a za ní, za ní …
… „Do prdele, už mi utekli!“ Spíš než pravěké strážiště si už kamarádi představujou orosený půllitr. Ale je to krásná představa! To strážiště.
Znovu se překulujeme přes hřeben a co jsme pracně vylezli nahoru, to teď zvolna lesem a pak loukami scházíme ke Zlaté a do Kynšperka. Zajímavé – o base v Kolové vědí všichni, zato nádherné sluneční hodiny by všichni minuli. A že ty za vidění stojí vždycky – a dneska navíc svítí sluníčko a hodiny jdou! Zatím co přes plot očumujeme, vykoukne z domu paní, slovo dá slovo a místo vyhazovu by nás málem zatáhla na dvorek. Prý být tu manžel, na ten dvorek nás zatáhne určitě a o hodinách nám bude vyprávět až do soumraku!
Proti původnímu plánu místo do Kynšperka scházíme na žejdlík kousek pod hodiny do příjemné hospůdky. Na vlak máme času fůru, pomalu se kousek vracíme a tentokrát už opravdu scházíme do Kynšperka a kolem kostela se městem pomalu couráme na nádraží. Jede nám to ve tři a před půl čtvrtou jsme v Chebu.
