Protože na tenhle pochod bývá nával, neponechávám nic náhodě a jízdenku kupuju už v pátek večer. Aby se pak na mě dostalo!
V sobotu ráno pár minut po šesté postávám na nádraží – a nikde nikdo. Že by jeli už dřív? To mi na naše lidi moc nesedí! Obejduju v hale do poslední chvíle a nakonec jedu sám.
Během mezipřistání ve Varech se ukazuje, že nebude tak zle. Z Chebáků budeme nakonec nejspíš čtyři – Pavel ze Sokolova, Erich z Chodova, Iva z Frantovek – no a já z Chebu. Je docela zima a mlha, ale nahoře je jasno a jestli se ta mlha nezvedne, mohl by se z toho nakonec vyklubat krásný den.
Vyklubal. Od nádraží v Nejdku scházíme do města a protože Iva je tu se dvěma kamarádkami z Aše, domlouvám se se všemi na společné cestě. Jsou pro, jenže hned od začátku to nějak drhne – holky drbou a šlapou a já mám chuť ještě fotit a k tomu je potřeba zastavit a pak je horko těžko doháním. A že je co fotit hned od začátku – kromě značení i kostel sv. Martina, nejdecký hrad a nad městem fůru pozdně podzimních krajinek.
Ženský doháním až pod vrškem prvního kopce a mám toho docela dost. Na kopci se kocháme výhledy a já na chvilku odbíhám do lesa. Když jsem zpátky na cestě, holky před sebou nevidím. Asi taky šly. Když se ani po chvíli neobjevují, dochází mi, že asi nešly a šly. Tak jdu taky. Ale dohánět už je nebudu – budu fotit a kochat se a … a přelejzat popadaný stromy a nevěřícně kroutit hlavou, jakou spoušť tady letní vichřice a mocní lesa páni způsobili. No samozřejmě – mocní lesa páni ji nezpůsobili, oni ji napravují! Jo? A kdo tady vysadil smrk, smrk a zase smrk?! Aaa vo tom to je, pánové!
Konečně jsem na Přebuzi. Ženský už stihly slupnout polívku a vyzvednout si diplomy, Pavel se s gulášovkou právě potýká a Erich se tu prý odněkud vyloupnul a teď už zase uhání směrem na Nejdek. Já uháním pro buřta a při jeho pečení přehodnocuju plány – ta ranní stíhačka mě nečekaně zdrbla, do Kraslic bych to sice došel, ale bez valného nadšení. Chvíli courám po vsi, dávám si vynikající erární čajík a když se otevřou dveře pořadatelského busu, hned zabírám místo. Překvápko – naše dámy už tu sedí.
Cestou s Ivou probíráme dnešní výlet a když si stěžuju na zničenost, dostává se mi útěchy: „Není ti dvacet!“ No to já vím, dokonce i v práci mi tuhle šéfová řekla, že podle nápadů mi hádá tak nanejvýš pět!
V Sokolově mají holky přistavený taxík, já mažu na vlak. Jede mi to za 10 minut a před třetí jsem doma. Celkem brzo ožívám a večer si dávám ještě malou procházku. Do Kraslic by to sice nevyšlo, ale na Špičák bych virtuálně došel. A protože Špičák je nejvyšší bod Sokolovska, odtud už by nebyl problém skutálet se přes Fišerův pramen a Skalní vyhlídku do Kraslic. Ale to až zítra.
V neděli je zima, mlha a hnusně. Kašlu na Fišerův pramen! Kašlu na Skalní vyhlídku!! Kašlu na Kraslice!!! Kašlu na kutálení!!!!
Sedím doma v teplíčku, kafe na dosah ruky a ťukám do počítače včerejší zážitky.
foto: Ivana Böhmová a Vít Lodr
