Dnešní doba je vážně uspěchaná. Dřív byl na čtyři roční období potřeba celý rok a dnes? Koncem března se dostavilo jaro, začátkem dubna přišlo léto aby se týden nato překlopilo do sychravého podzimu a o další týden později už na Plánskou vyhrožovali s nefalšovanou zimou. Čtvero ročních období během tří týdnů! Nechci ho podceňovat, ale tak rychle je pan Vivaldi ani nenapsal.
Ráno to zase tak zle nevypadá. Alespoň s počasím ne. Zato účast jako by kopírovala údaj z teploměru. 3. Ještě že ne mínus!
V Plané se vymotáváme od nádraží a přes celé město se táhneme ke koupališti. Jeho využití k primárnímu účelu v té kose jednomyslně zavrhujeme, urychleně vyřizujeme startovní náležitosti a vydáváme se na dětskou dvanáctku. Děkuju pěkně, ono když připočteme cestu z a na nádraží, vydá to na dorosteneckou sedmnáctku.
Jde se stejně jako loni – po červené do Boru, pak neznačeno přes kopec (protože značkaři jsou líný a do kopce neznačí) do Týnce a odtud přes rozhlednu na Bohušově vrchu do Plané.
Jak si to tak po nočním deštěm rozmáčené polňačce čvachtáme k Brodu, napadá mě úžasná možnost – nepůjdeme z Brodu přes kopec do Týnce, půjdeme odtud přes ještě větší kopec ke kostelu ve Vysokém Sedlišti. Je nádherně umístěný na vršku, mockrát už jsme na něj koukali a nikdy se k němu nedostali.
Nadhazuju to ženskejm. „A je to lepší cesta a není o nic delší!“ Teď kecám. A že je to na ještě větším kopci si nechávám pro sebe. Jsou dvě a na … těšený? – to asi ne – jsou už teď.
Za kostelem v Brodě uhýbáme z trasy a krabička se třemi zahraničními poradci – pány Gé, Pé a eS – nás táhne do lesa. Měla by tu být cesta. Měla. Stoupáme zatravněným údolíčkem a po chvilce ji objevujeme ve svahu nad námi. Kousek to po ní jde, pak se mění v potok a když ten přechází v kančí kaliště, uhýbáme nad něj do svahu. Vyhlašuju svačinovou pauzu (s plnou pusou alespoň nemůžou mluvit a neremcají) a vymýšlím, jak z té bryndy ven. Na kopec musíme tak jako tak, tož na kopec!
Nahoře na kopci je ještě jeden, ale už menší. A hlavně je tu pod elektrickým vedením pohodlná cesta po které chodí ti, kteří si od těch zpropadených Amíků nenechají radit. Hmmm – a kdo jim teda radí …?
A už ho vidíme! Kostel zdálky vypadá dobře a nejinak je tomu i zblízka. V roce 2010 důkladně opravený a dnes důkladně zamčený. Bohužel. Nebo spíš bohudík? Pravda, turistů by se bát nemusel – ale nejsou na světě jen turisti.
Jdeme dál, přecházíme mělké údolí a z protějšího kopce ještě naposledy kostelu zamáváme. Na pláních za Týncem solidně fičí a z potrhaných mraků občas probleskne sluníčko, zato obzor rámující Vlčí hora a Přimda jako by se do nich chumlaly.
Ženskejm se už viditelně moc šlapat nechce a zacházku do cíle by už fakt nezvládly. Fyzicky jo, ale psychicky. Nechávám je osudu a pro ty diplomy jim dojdu.
V cíli se potkávám s Wernerem. Mockrát jsem si cestou vzpomněl, co jsme se tu spolu nalítali. Teď už toho moc neujde, ale alespoň pro diplom a na kus drbu se známými sem přijel. To mnohým mladším a zdravým dnešní Plánská nestála ani za to.
Cestou k nádraží potkávám naše ženský a mocná gravitační síla nás před nádražím táhne do hospody. Čas máme, tak proč ne? O chvíli později to sem vcucává i Wernera.
Cestou domů koukáme za Mariánkami z teplíčka vlaku na zasněžený hřeben Slavkáče. Sníh nás dnes minul a nikomu to nevadilo.
Čtvero ročních období se uzavřelo v noci ze soboty na neděli a v neděli už nastala ta pravá, nefalšovaná zima. Kruci, stihli jsme to včera s chlupem!
