Je vedro. Furt. Neustále. Pořád.
Na neděli máme naplánovaný výlet do Oloví zakončený mší na Hartenbergu, tak tam zkusíme poprosit Nejvyššího aby s tím něco udělal. A taky by mohlo sprchnout.
V na prázdniny úžasném počtu čtyř se v nedělním ránu vydáváme z Oloví na Cibulku. Ochladilo se a je zataženo. Vyslyšel nás! My snad ani na tu mši nemusíme …
Šíleným prďákema kousek i po kvůli těžbě uzavřené cestě konečně docházíme k Cibulce a rozdělujeme si úkoly: ženský obsazujou lavičku a dlabou, já se jdu kochat na rozhlednu. No, ono není moc čím – je to zamlžené a od západu se sem valí nějaká šedivá mokrá ohavnost. Sprchnout jo, ale až budeme pod střechou!
Rychle jsem se dokochal, ženský pomalu dojedly a můžeme dál. Chvíli se ještě motáme kolem kamenného oltáře a pak už bez většího zdržování docházíme na silnici a po ní přes Libnov k nedaleké kapličce. Ještě nedávno dost poničené, teď společnými silami Čechů a Němců opravené. Jo, když se přestaneme pošťuchovat, dokáže z toho vzejít něco k potěše a užitku.
Před Krajkovou začíná mrholit. Pršet. Lejt. Na čtyři lidi máme dva deštníky. Kdyby radši místo seriálů koukaly na předpověď! I když to je vlastně taky seriál … V krámě u Vietnamců ženský vyžebrávají alespoň igelity od banánů a takhle vymóděné jdou do hospody.
V hospodě U Louskáčka je příjemně. Pomalu dojídáme, přestává pršet, můžeme jít. Tak ne, ještě kafe! Začíná pršet. Pak lejt. Můžeme jít!
Ve vytrvalém ceďáku se vymotáváme z Krajkové a přes Dolinu docházíme lesem k bývalému pivovaru ve Hřebenech. Promoklou paní Chválovou směrujeme k vlaku a po zdolání posledního kopce jsme u hradu. Mše začíná až ve tři, času máme dost, tak si hrad můžeme v klidu prohlídnout. Pomalu přestává pršet a nahoře si z toho někdo radostí začíná prozpěvovat. Tak ne, to už začala mše! Trošku dřív, Nejvyšší se už asi nemohl dočkat …
Po mši to máme tak akorát pohodlně dojít na nádraží. Pršet už přestalo úplně, čekání na vlak si krátíme likvidací zbylého proviantu. Pak už jen cesta domů.
V pondělí už je zase vedro. A bude. Furt. Neustále. Pořád.
