Prší. Ve čtvrtek, v pátek, v neděli, v pondělí. Jen v sobotu, když Mariánky pořádají pochod, se v mraku udělá díra a tou vykoukne sluníčko. Když my děláme pochod, taky se o víkendu v mraku udělá díra. A tou leje a leje!
Lidí se schází požehnaně a protože o nedlouhou dlouhou trasu nejeví nikdo zájem, vystupujeme všichni v Mariánkách, vyřizujeme startovní náležitosti a stále v houfu docházíme lázněmi k nezpívající fontáně. Tady se trháme, kofeinoví závisláci se pod vedením Pitelkových vydávají najít kafe (protože do cíle na Krakonoši to mají 2 kilometry a uznejte, takovou dálku bez kafe …), zbytek, který si dal kafe už doma (no uznejte, jít až na nádraží bez kafe …), se vydává najít muzeum.
Mají sice zavřeno, ale to vůbec nevadí – hned za muzeem totiž objevujeme značení Královské cesty a po něm docházíme na hřeben jednoho z kopců obklopujících lázně. Krátká odbočka nás dovádí k Mescéryho vyhlídce, odkud je nejen pěkný pohled na lázně, ale je tu i stále ještě nezničený informační panel s názvy viditelných míst.
Okolo Pomníku milénia (původně Franzensstein) a přes další, tentokrát Clementsovu vyhlídku, docházíme skoro na vršek kopce, z čehož máme všichni radost. A hlavně už se všichni těšíme, až si budeme moct – alespoň v propozicích to tak píšou! – že si tady budeme moct prohlídnout kamzíka zevnitř. …??? … Tak ne, Kamzíka! Hotel. No jo, hotelů už jsme zevnitř viděli … Ale proč ne?
Hned u brány můžeme porovnat jeho podobu z roku 1898 s tou současnou. Ta starší je lepší. Možná proto, že hotelu, tehdy ještě kavárně Forstwarte, kterou dala v roce 1897 postavit Sofie Stöhrová – byl tehdy pouhý rok. Ale dnešní podoba už se jí začíná blížit, i když většina stavby je ještě pod lešením.
Vstup je sice jen na vyhlídkovou věž, ze schodiště se ale dá do přilehlých chodeb alespoň nakouknout. A panu majiteli to ani příliš nevadí – osmdesátiletý Čechokanaďan, pohodář, nikam nespěchá. Měl peníze, koupil ruinu a těší ho, že ji může dávat do pořádku. A že mu hned nesnáší zlatá vejce vůbec nevadí. Takových lidí by tahle země potřebovala víc. A měla by si jich víc vážit.
Od Kamzíku po chvilce docházíme k Pstružímu jezírku a protože času máme fůru, navrhuju trošku si procházku protáhnout. Vezmeme to kolem golfového hřiště a jestli mapa nelže, měla by nás cesta dovést až ke kavárně v jeho centru. Mapa lhala jen málo, cesta byla trošku jinde, ale vedla kam měla. Kavárna sice byla zavřená, ale zase nehrozilo, že nás trefí míček.
Odtud už je to jen kousek a dvě minutky po jedenácté docházíme do cíle v novém hotelu Krakonoš. A stejně jako starý hotel hlídá starý Krakonoš, na nový hotel dohlíží jeho mladší brácha.
Setkáváme se s kafaři, vyřizujeme cílové náležitosti, domlouváme se na poledním odchodu a dáváme si rozsed. (No jak to říct, když chodit se už nikomu nechce a každý si chce sednout?) Jdu se porozhlídnout po okolí, v létě bychom tu potřebovali přeložit značenou trasu. Jenže kudy? Kromě možné cesty objevuju na sjezdovce i sníh – to bude radosti! Na vlak to vezmem přes rozhlednu na Hamelice a cestou se na sjezdovce i v té letošní zimě bez sněhu řádně zkoulujeme! Bude poledne, jdu pro ně!
„Jůůů, tady je fůra sněhu, když jim ho trošku seberem, ani si toho nevšimnou! Pojďte se koulovat!!“
„Hele, radši ne, aby nám to neujelo!“
V týhle zemi projde kdejaká blbost a rozumnej návrh nemá šanci. Vylézt na rozhlednu už ani nenavrhuju. Aby jim to neujelo.
Na nádraží čtvrt hodiny přešlapujeme v hale a další čtvrthodinu, protože to má zpoždění, na peróně. To jsme se klidně mohli koulovat …
