Sice trochu upršený, ale jinak celkem příjemný sváteční den v podzimní přírodě. Procházka místy, která někdejší obyvatelé museli opustit a noví tu žít nechtěli nebo ani nesměli. Místy, na nichž nám dodnes světlé zítřky ukazují svou odvrácenou tvář.
„Svoboda není nikdy více než jednu generaci vzdálená od svého konce. Nedědí se z generace na generaci. Musíme za ni bojovat, hájit ji a předat ji našim dětem, aby i ony mohly jednou udělat totéž pro své děti.“
Ronald Reagan
„Teda, takhle jsem si tu demokracii fakt nepředstavoval!“, slýchám – bohužel – čím dál častěji. Pravda, mě se toho taky fůra nelíbí, ale točit kvůli tomu kormidlem dějin doleva, to bych fakt nechtěl. A proč ne, (i) to jsme si byli 17. listopadu připomenout.
Na chebském autobusáku se scházíme čtyři. Za pouhý jeden zlatý absolvujeme okružní jízdu Chebem a v Hrozňatově na Návrší vyskakujeme, čímž si hned na úvod ušetříme kus záporného klesání. No co? Vždyť si připomínáme dobu, kdy se ztrátě říkalo záporný zisk! (Což je dost s podivem, protože i zisk byl sprosté slovo a vše se dělalo jen pro blaho lidu.)
Začalo lejt. Míjíme dvě zastavení křížové cesty – bývalý režim drobným památkám moc nepřál a ten nový jim zatím moc nepomohl.
Přes kopec docházíme do Slapan, na levém břehu Odravy míjíme dost zplundrovaný zámeček a pod ním památný dub. O to víc překvapuje o kousek dál pěkně opravená vila. Kus za vsí se noříme do lesa skrývajícího zbytky zaniklé obce Krásná Lípa. Ves to nebyla nijak malá a zdejší vodní elektrárna dodávala proud i do několika vsí na německé straně hranice.
Vycházíme u bývalé signálky a tím se z území, kde by nás ještě historicky nedávno sebrali, dostáváme na území, kde by nás ještě historicky nedávno zastřelili. Tedy pokud bychom nezůstali stát. To my bychom zůstali, ale třásli bychom se tak, že by to stejně považovali za útěk.
Na chvilku se u Krásné Lípy zastavujeme na opraveném (tom, co z něj zbylo) a pietně upraveném hřbitově, dnes už jediné viditelné připomínky obce.
Donedávna zarostlou, teď čerstvě prosekanou a popadaných stromů zbavenou cestou pomalu stoupáme k památníku železné opony. Je u něj nová naučná tabule stručně mapující několik zdejších příběhů akce „Kámen“ – pasti na ty, kteří také věřili ve šťastný život, jen na druhé straně hranice. Dokonce i ženský to zaujalo natolik, že přestávají vařit a konečně je chvilku ticho.
Za silnicí pokračujeme kousek po signálce a protože ještě nezačaly vařit, využívám situace a ukazuju jim jedno ze zachovalých kulometných hnízd, pozůstatku „utajené obrany železné opony“. Tahle obrana nebyla namířená proti „kopečkářům“, jejím cílem bylo zpomalit případný útok imperialistů.
Vylézáme z lesa na silnici a míříme k Hájům. Ženský už zase vaří. Vypínám. Prošli jsme si dnes územím, které Únor a následných čtyřicet let zcela vylidnily, v němž zanikly celé vesnice, zpustly památky, zarostly cesty. Prošli jsme územím, které ani Listopad a následných třicet let až na výjimky nedokázaly znovu zalidnit, obnovit vsi, památky opravit a cesty vyčistit.
Při vaření dostaly ženský žízeň a táhne je to v Hájích do Tanga na pivo. ZAVŘENO! Ve svátek, když lidi mají volno a určitě by přišli … Jenže hospodskej je línej a dělá si co chce.
Teda, takhle jsem si tu demokracii fakt nepředstavoval!
