Jak Alena poznamenala do telefonu: "Vymyslel jsi to dobře, akorát mi trochu vadí, že cestou nebude cukrárna ani hospoda." Ostatním to vadilo hodně a nepřišli. Alespoň neotravovali. Jak je znám, taky hodně.
Vystupujeme v Rotavě. Ono to kvůli výluce stejně dál nejede. Za chvilku už funíme ve stoupání svahem Kamenného vrchu a když dochází dech, maskujem to a soustředěně a dlouho podél cesty ozobáváme maliny. Nahoře procházíme doslova tunelem z větví po těžbě dřeva - to by bylo řešení na naši blížící se Hraničářskou 30! Mít podél trasy takovéhle mantinely, konečně by snad nikdo nezabloudil. Na schůzi to navrhnu. Třeba nám je půjčí.
Kousek před Studencem potkáváme chaloupku jak ze starých časů, tu by určitě i pan Svěrák dokázal namalovat. Já ji taky vyfotit dokázal - a to jsem na tom s focením podobně jako on s malováním.
Od Studence je to kus po silnici a popravdě řečeno, na to, že je to tu skoro konec světa, aut tu jezdí docela dost. Rádi uhýbáme na lesní cestu k Cibulce a cestou se bavíme testy, které tu Lesy ČR rozmístily pro děti. Tedy bavíme se jen tím prvním a jen než zjistíme výsledky. Asi bychom oba měli jít zpátky do školy a při hodinách přírodopisu konečně dávat pozor.
U Kamenného oltáře Alena navrhuje svačinu. Dobrý nápad naráží na nečekaný problém - nejsou lavičky. Nakonec - oba jsme ateisti, tak sedáme rovnou na oltář a modlíme se, aby to Pánbůh neviděl. Ale papíry jsme si odnesli a drobečky nechali ptáčkům, tak snad protentokrát koukal někam jinam.
Na Cibulku lezu sám, Alena čeká dole. Viditelnost slušná, na jihozápadě je proti sluníčku vidět Slavkovský les a Dyleň, na druhou stranu se otevírá parádní výhled na Oloví a podhůří Krušných hor.
Na Hartenberg docházíme i přes Alenino sýčkování hodinu před mší a protože na hradě nás zatím nikdo nechce, usazujeme se u kiosku se suvenýry. Za chvilku se objevuje průvodkyně a nutí nám - samozřejmě placenou - prohlídku s výkladem. Musíme ji zklamat - hrad máme prolezlý, jeho historii jsme slyšeli už mockrát a posledních přinejmenším deset let ji při našich brigádách svýma rukama i tak trochu píšeme.
Aby to zklamání nebylo tak strašné, dávám slečně vydělat a kupuju si u ní birela. Je tu sice zánovní, ale tohle zvládla. Kafe už představuje větší problém a když Alča pochopí, že jinak se k němu nedostane, ujímá se jako starý mazák iniciativy a radí holčině kde najde konvici, kde by mohla být flaška s vodou a nakonec vyřeší i problém největší – „Já na to kafe nemám ceník!“ - tím, že jí dává něco peněz s ujištěním, že škodná nebude. Pane Bože, copak v týhle zemi fakt musíme mít na všechno papír?!!!
Když si konečně každý srkáme to své, objevuje se odněkud Vlasta. No, po mailu mi vyhrožovala, že možná přijede vlakem později. Tak asi právě ten případ nastal.
Mše samotná mi letos přichází nějaká chudá - loni se mi rozhodně líbila víc a vystoupení Luběnek po jejím skončení bylo parádní. Šmejdím proto po hradě a na něco zajímavého přicházím. Ženský by hned po mši táhly na vlak, zdržuju je a účastníme se na hradě ještě vzpomínky na Zdeňka Drobného - člověka, který se záchraně hradu věnoval už v době, kdy ještě bylo co zachraňovat, a pokračoval v tom i v době, kdy už téměř nebylo co zachraňovat. Člověka, který nás letos v lednu opustil a o němž současný hradní pán Bedřich Loos řekl, že nebýt Zdeňka, on sám by se do takhle bláznivého podniku nikdy nepustil.
Pane Drobný, dík!
